Salcburský festival

0

|

1

Výrazně přispěl ke slávě Salcburku a k rozvoji hudební kultury na celém světě. Je bezesporu jedním z největších hudebních festivalů všech dob. Salcburský festival se od svého založení vyznačuje nejvyšší hudební kvalitou, kterou zaručují nejlepší světoví umělci, a zdařilou kombinací klasické a soudobé hudby.

Začátky
Ke konci první světové války se zrodila myšlenka založit v Salcburku hudební festival. Režisér Max Reinhardt, který začínal jako herec v salcburském Zemském divadle, podal v roce 1917 na příslušné úřady oficiální žádost o založení festivalu. Spisovatel a básník Hugo von Hofmannsthal zveřejnil v roce 1919 stanovy festivalu.
Samotný festival se zrodil 22. srpna 1920 ve chvíli, kdy poprvé zaznělo na náměstí před salcburským chrámem volání „Jedermann (název rakouské národní hry o lidské morálce). Autorem hry Jedermann je Hugo von Hofmannsthal a jejím prvním režisérem byl Max Reinhardt. O rok později, v roce 1921, byly kromě Jedermanna poprvé uvedeny i koncerty, v roce 1922 se přidaly opery a festival byl na světě. A aby se řádně vyvíjel a dobře rostl, začala se pro vystoupení využívat Skalní jízdárna (1926) a byla zahájena výstavba Festivalového domu (1925-27). Tyto kroky umožnily výrazné rozšíření repertoáru a Salcburk se brzy stal místem setkávání nejlepších režisérů a dirigentů, herců, hudebníků a pěvců té doby.

Válka a první poválečné roky
Připojení („anšlus“) Rakouska k Velkoněmecké říši změnilo podobu Salcburského festivalu. Mnoho umělců, kteří byli jeho tvůrci a měli zásluhu na jeho formování, nesmělo již vystupovat nebo se jinak podílet na realizaci festivalu. Mezinárodní publikum přestalo do Salcburku jezdit. Město bylo zcela pod vlivem nacistické propagandy. Po vypuknutí války byla programová nabídka výrazně omezena. Nutno však říci, že se někteří umělci přesto angažovali ve prospěch režimu. Po válce pak nastalo období normalizace a zapovězení umělci se opět vrátili ke svému původnímu poslání, totiž kultivovat hudební kulturu prostřednictvím Salcburského festivalu. A tak se do tohoto procestu zapojili členové souboru vídeňské Státní opery, symfonický orchestr Vídeňských filharmoniků a také Herbert von Karajan, jehož hvězda však nepohasla ani v krušných dobách. V roce 1948 se Karajan dostal do čela festivalu, který je až do dnešních dnů nerozlučně spojen s jeho jménem.

Slavná éra Herberta von Karajana
26. července 1960 otevřel Herbert von Karajan nově vybudovaný Velký festivalový dům a tím nastaly pro Salcburský festival nové časy. V krásném a prostorném sále se začaly uvádět koncerty a opery, jimž naslouchalo přes 2200 diváků. Kromě tradičních Mozartových oper zde zaznívaly i opery mnoha skladatelů z 19. století. Karajan měl velký podíl na tom, že se Salcburský festival stal jedním z nejprestižnějších festivalů na světě. Po jeho smrti v roce 1989 bylo třeba překonat stagnaci, která se začala projevovat především v posledních letech Karajanova působení.  

Blýskání na nové časy
Gerard Mortier vešel do dějin Salcburského festivalu jako neochvějný propagátor nového uměleckého vyjadřování a vnímání. Jeho hlavním cílem bylo oslovit širší, zejména pak mladší vrstvy publika. Od roku 1990 až do roku 2001, kdy stál v čele festivalu, se začal stále více prosazovat moderní repertoár s neotřelými a částečně i provokativními způsoby zpracování. Program festivalu měl každý rok jiné motto, které se promítalo ve všech uváděných dílech. Výrazně se zvýšil počet nových produkcí a v Salcburku nastoupila nová mladá generace režisérů a umělců.

Klasický odkaz v moderním pojetí
V roce 2002 vytvořil nový ředitel festivalu Peter Ruzicka pět nových programových pilířů. Do centra pozornosti se tak dostaly nové inscenace oper, cyklus všech 22 Mozartových oper, které byly poprvé v historii uvedeny jako celek, a díla skladatele Richarda Strausse. Vzdal tak hold oběma velkým umělcům - nejvýznamnějšímu Salcburčanovi všech dob a jednomu ze zakladatelů Salcburského festivalu. Poprvé byli také publiku představeni umělci jako jsou skladatelé a dirigenti Korngold, Zemlinsky a Schreker, kterým nacisté zakázali činnost a tito se museli před pronásledováním uchýlit do exilu. Ruzicka se rovněž zasloužil o to, že se opery 19. století, o nichž si každý myslí, že je dobře zná, objevily na scéně ve zcela novém zpracování, s novým estetickým pojetím a novou perspektivou vnímání. A konečně bylo Ruzickovo období typické tím, že se na Salcburském festivalu opět konaly premiéry. Během čtyř let, kdy byl v čele festivalu, byl zaznamenán největší příliv návštěvníků a do festivalové pokladny proudily nejvyšší finanční přírustky od Karajanových časů.
Od roku 2007 je novým ředitelem Salcburského festivalu Jürgen Flimm.